V době, kdy se náš klub zakládal, si Karel Sláma pořídil od jednoho pána z Novosedlic Škodu Octávii Super z roku 1960. Našel jí opravdu náhodou
a tak trochu i nezákonně. Při cestě kolem hřbitova chvilku nedával pozor na cestu a díval se do zahrady, jaké poklady ukrývá. A tu jí viděl! Lak dostal vskutku zabrat. Několik měsíců nebo let stání pod třešní zdolá i lak ošetřený tunou prostředků, které Horst Fuchs doporučuje, jako ty nejlepší. Jeli jsme se tedy podívat jak budoucí ,,Mazlinka“ vypadá. Karel byl už stejně rozhodnut, ale rodina to musí odsouhlasit.
Neuběhla ani hodina a už byla podepsána smlouva o prodeji. Na pánovi bylo vidět, že se sní loučí velice nerad. Ale, jak je všeobecně známo, každé auto u Karla – technického ředitele – dostává naprosto novou tvář a i ty nejzoufalejší případy, kdy už pomůže jen silný lis, se přeměňují v naprosto dokonalá auta. Mazlinka není žádná vyjímka. Její motor, jestli se vůbec té hromadě rzi a vyjetého oleje dalo říkat, byl ve strašném stavu. Měl v sobě pár kapek oleje, ale žádná sláva. Před samotnou přepravou jsme museli dolít brzdovou kapalinu. Nápad nalít jí do staré skleničky byl opravdu převratný, ale ne moc účinný. Stářím trochu popraskala, takže kapalina sice tekla dírkami, ale ne těmi správnými k brzdám. Náhrada v podobě jiné skleničky byla již účinnější, ale stejně jsme byli moc rádi, když už byla ,,Mazlinka“ pod střechou v jejím novém bydlišti. Asi to musel být pro ni šok, proto z ní samovolně začali padat shnilé třešně.
Po totálním rozebrání, jak se říká ,,do posledního šroubku“, nám zbyla 4 kola, kastle, šasi a hromada rzi na podlaze. Netrvalo dlouho, sotva jeden rok, a šasi bylo dokončeno. Přišel ten dlouho očekávaný den D – nastartování motoru. Již od brzkého rána byl Karel celý nesvůj. Již v sedm hodiny byl vzhůru a to se nestává moc často. Po snídani, kterou taky Karel ani trochu nevnímal, se odebral do garáže ,,za tou svou“. Když se dlouho nic neozývalo, odvážili jsme se nakouknout do místa pracoviště. Nikdo tam nebyl. Pouze motor již v krásném a provozu schopném stavu. Bylo na něm vidět, že nemá ani trochu ,,šajn“co se s ním bude dít. Zanedlouho přijel Karel s kanistrem plným benzinu. On totiž v tom nadšení zapomněl, že ho má koupit. I to se stává. Občas se opravdu zapomene, že do motoru vedle svíček a pístů patří benzín.
Já, Lukáš – správce webu, jsem ochotně asistoval. Zasunul jsem hadičku do kanistru, neboť nádrž ani jiné vymoženosti moderních vozů nebyly po ruce. Do karburátoru byl benzín pracně nacucán normální cestou přes AC pumpu. Mohli jsme tedy poprvé po mnoha letech nic nedělání motor oživit. Byl to pro něj šok. A ne jenom pro motor. Pes kvílel, babička zavřela okna a soused nás začal proklínat. Motor dlouho přemýšlel, co po něm vůbec chceme a proč se má vůbec vrtět. Po chvíli v motoru škytlo, v tlumiči baflo, garáž se naplnila modrým štiplavým dýmem a my jsme si mohli poslechnout jeho libozvučný zpěv. Několik otočení rozdělovače, motor se vesele rozběhl vstříc polykání nových kilometrů. Vítězoslavným pokřikem ,,HEURÉKÁ“, byl náš benzinový přítel připraven doživotně na sobě vozit to, co auto dělá autem, u nás Mazlinku Mazinkou, kastli, kterou čeká velmi složitá a dlouhodobá rekonstrukce. Viz fotky. Příjezdem prezidenta klubu a slavnostním přípitkem, byl motor definitivně oživen a povolán do služeb v našem klubu.
Přejme mu mnoho kilometrů, málo poruch a dlouhou životnost.
